Kdo tu pro tebe tvoří?

    Jsem umělkyně na cestě kněžky. Jsem tu od toho, abych inspirovala lidi k návratu ke svým kořenům, ke své podstatě.

Mým nástrojem je umění, především vizuální (ilustrace a obrazy), ale ráda tvořím také pomocí slova a hlasu. Mým tvůrčím i životním pohonem je zkoumání a rozvoj sebe sama. Propojení obojího – talentu a vášně – mě přivedlo k ještě hlubší vrstvě zdroje poznání i inspirace současně.

Otevřel se mi svět kouzel, plný hojivé moudrosti,
odemykající paměti duše: svět předků 
a jejich pradávných tradic.

Baví mě odhalovat dlouho zapomenuté pravdy, protože tím odkrývám dlouho zapomenuté části svého vlastního nitra. Pomáhá mi to uvědomovat si starobylá zranění, která dosud působí v mém životě. Znovu mám v rukou plnou moc je zahojit a kreativně utvářet celý svůj život.

 

Příběh, který mě přivádí

Můj kanál inspirace je neustále otevřený, proudí jím jeden kreativní nápad za druhým. Rozumím souvislostem mezi mnou a přírodou, mezi ní a vesmírem, mezi minulostí a přítomností. Vnímám kolem sebe mnoho pomocníků a ochránců a umím s nimi komunikovat. Vím, kdo jsem, znám svou cestu…

Taková se cítím dnes, ale (jak asi tušíš) taková jsem se nenarodila. Anebo vlastně narodila, jenže než jsem dospěla, dost dobře jsem se ztratila. Sama v sobě, mezi lidmi, v životě…

Když jsem neuměla a nevěděla nic z toho, co umím a vím teď,
byla jsem semletá až na dřeň.

Nevěděla jsem, kdo jsem, ani co mám na světě dělat. Pocit ztracení, marnosti, či neschopnosti střídaly deprese a migrény. Měla jsem obrovské strachy a bloky, které mě izolovaly od země a před přibývajícími problémy jsem utíkala z reality do esoteriky. Má neukotvenost tím však jen vzrůstala a spolu s tím i psychická labilita, přecitlivělost, sebelítost, nedůvěra, vztek…

Neustále jsem byla zavalena takovými existenčními problémy, že jsem každý den doslova bojovala za to, abych tu byla den další. Žadonila jsem o možnosti pracovat pro cizí prospěch bez většího smyslu, než jen: přežít. Po nějaké době se tento stav prohloubil až na dřeň. Nechtěla jsem pokračovat v tomhle nesmyslu. Nechtěla jsem žít, tedy aspoň ne v takovém nastavení, ani v systému, který s touto dnes poměrně rozšířenou epidemií nic nedělá a možná ji naopak sám vytváří.

Dno, které se třpytí zlatem...

Nezbývalo mi nic jiného, než nepřestávat věřit, že všechno špatné musí jednou skončit… že všechno zlé je pro něco dobré, i když hned nevidím souvislosti… že, jestliže už jsem na dně, tak už se mohu odrazit jedině nahoru… Věřit životu a osudu, věřit sobě sama a svým darům.

Začala jsem o to usilovněji pracovat na svých nedostatcích, přestala jsem soudit a plánovat. Často bylo náročné a bolestivé odpustit, opustit staré a nefunkční, nahradit novým a funkčním. Obzvlášť když chce člověk jít ojedinělou, zatím jen nejasně vyšlapanou a spíš neznámou, cestou.

Udělala jsem však rozhodnutí a odevzdala se vyššímu vedení. Naplnila jsem srdce důvěrou a s pokorou jsem se nechala vést. Dál jsem přitom pátrala po důvodu, proč tu doopravdy jsem a co tu mám doopravdy dělat.

 Celé roky mi trvalo skládání jednotlivých střípků mozaiky.
Do dneška mě přivedly především 3 kroky.

Nejprve naplnila mé srdce touha tvořit. V roce 2012 jsem se seznámila s tabletem a od té doby se věnuji digitálnímu malování. To byl první krok ke změně mého života, byť ta byla v této době zatím v nedohlednu. V roce 2016 jsem se začala vzdělávat v oblasti podnikání a marketingu, abych se mohla více osvobodit a převzít zodpovědnost za svůj život zcela do svých rukou.

Až později, v roce 2017, mě hledání pravého životního poslání konečně dovedlo do Avalonu, kde jsem našla dosud chybějící součást své životní i tvůrčí cesty – smysl, hodnotu. 

Poprvé jsem zde poznala tradice svých předků a mohla je vědomě prožít. Hluboce jsem se s nimi spojila a zjistila jsem, že jsou chybějícím spojovacím článkem, jak uchopit teoretickou esoteriku a převést ji v praxi každodenního života do reálné spirituality.

To je založeno na práci s přírodou, neboť se skládá ze stejných principů, jaké jsou přirozeně vlastní každé lidské bytosti. Taková práce rozvíjí a zároveň uzemňuje ducha, přináší rovnováhu, tím i zdraví a radost. Naši dávní předci měli jednoduchý, přitom efektivní a mnohoúčelový návod, jak se v přírodě orientovat – a díky ní také ve svém vlastním nitru.

Cesta kněžky, cesta umělkyně = moje cesta.

Po zkušenosti v Avalonu mi začalo být jasné, kdo jsem, ale tím má cesta neskončila, ale naopak, jakoby teprve teď začala. Rozhodla jsem se vědomě nastoupit na cestu (pohanské) kněžky a začala jsem studovat tradice, které byly lidem vždycky vlastní, a které jsou rodovým dědictvím každého z nás.

Přestože jsem se jako kněžka poznala díky Avalonu a cítím s ním hluboké spojení, kvůli aktuální poloze svého působiště v rodné české kotlině jsem před avalonským výcvikem upřednostnila tradici, kterou je pro mě v tuto chvíli nejjednodušší zkoumat: slovanskou. 

Po několika letech náhodných intuitivních zážitků se tak konečně dozvídám pravdu o svých kořenech do hloubky. Nejvíce ve mně působí krev keltská a slovanská, ta se ale mísí také s krví indiánů západu, stejně jako s orientální příchutí blízkého i dálného východu.

Zažívám propojení s krajinou, která se mi hýbe pod nohami, i s hvězdami, které se mi točí nad hlavou. Neustále se učím aktivně zapojovat to, co se dozvídám, do svého každodenního života. Své poznatky vetkávám do umělecké tvorby, aby i tebe propojovala s moudrostí tvých kořenů a podporovala jako průvodce na tvé cestě proměny.

"Život je pohádka, kterou si píšeme a ilustrujeme každý sám."

 

vilacemilka-katerinapolcanova