Kdo tu pro tebe tvoří?

    Jsem umělkyně na cestě kněžky. Takové, která inspiruje ženy k návratu ke svým kořenům, ke své podstatě.

Mým nástrojem je umění, především vizuální (ilustrace a obrazy), ale ráda tvořím také pomocí slova a hlasu.

Mým tvůrčím i životním pohonem je poznávání a rozvoj sebe sama. Po cestě se mi postupně otevíral svět kouzel, plný hojivé moudrosti, odemykající paměti mé duše. Jakmile jsem byla připravená, vstoupil přede mně skutečný svět předků a jejich pradávných tradic.

Baví mě odhalovat dlouho zapomenuté pravdy, protože tím odkrývám dlouho zapomenuté části vlastního nitra.

Díky nim jsem schopná najít a uvědomit si starobylá zranění, která dosud působí v mém životě... abych jim řekla, že mám znovu v rukou plnou moc je zahojit a schopnost kreativně utvářet celý svůj život.

Propojováním svých talentů a vášní se postupně dostávám k hlubším a hlubším vrstvám své duše. Spolu s tím roste i inspirace a chuť sdílet všechnu tu nádhernou moudrost.

Vše, co se učím, sdílím s ostatními ženami, které v sobě cítí sílu a potřebu vyléčit stará zranění... ale třeba ještě nevědí, co přesně to znamená a jak na to.

Příběh, který mě přivádí

Můj kanál inspirace je neustále otevřený, proudí jím jeden kreativní nápad za druhým. Rozumím souvislostem mezi mnou a přírodou, mezi ní a vesmírem, mezi minulostí a přítomností. Vnímám kolem sebe mnoho pomocníků a ochránců a umím s nimi komunikovat. Vím, kdo jsem, znám svou cestu…

Taková se cítím dnes, ale (jak asi tušíš) taková jsem se nenarodila. Anebo vlastně narodila, jenže než jsem dospěla, dost dobře jsem se ztratila. Sama v sobě, mezi lidmi, v životě…

Když jsem neuměla a nevěděla nic z toho, co umím a vím teď,
byla jsem semletá až na dřeň.

Nevěděla jsem, kdo jsem, ani co mám na světě dělat. Pocit ztracení, marnosti, či neschopnosti střídaly deprese a migrény. Měla jsem obrovské strachy a bloky, které mě izolovaly od země a před přibývajícími problémy jsem utíkala z reality do esoteriky. Má neukotvenost tím však jen vzrůstala a spolu s tím i psychická labilita, přecitlivělost, sebelítost, nedůvěra, vztek…

Neustále jsem byla zavalena takovými existenčními problémy, že jsem každý den doslova bojovala za to, abych tu byla den další. Žadonila jsem o možnosti pracovat pro cizí prospěch bez většího smyslu, než jen: přežít. Po nějaké době se tento stav prohloubil až na dřeň. Nechtěla jsem pokračovat v tomhle nesmyslu. Nechtěla jsem žít, tedy aspoň ne v takovém nastavení, ani v systému, který s touto dnes poměrně rozšířenou epidemií nic nedělá a možná ji naopak sám vytváří.

Dno, které se třpytí zlatem...

Nezbývalo mi nic jiného, než nepřestávat věřit, že všechno špatné musí jednou skončit… že všechno zlé je pro něco dobré, i když hned nevidím souvislosti… že, jestliže už jsem na dně, tak už se mohu odrazit jedině nahoru… Věřit životu a osudu, věřit sobě sama a svým darům.

Začala jsem o to usilovněji pracovat na svých nedostatcích, přestala jsem soudit a plánovat. Často bylo náročné a bolestivé odpustit, opustit staré a nefunkční, nahradit novým a funkčním. Obzvlášť když chce člověk jít ojedinělou, zatím jen nejasně vyšlapanou a spíš neznámou, cestou.

Udělala jsem však rozhodnutí a odevzdala se vyššímu vedení. Naplnila jsem srdce důvěrou a s pokorou jsem se nechala vést. Dál jsem přitom pátrala po důvodu, proč tu doopravdy jsem a co tu mám doopravdy dělat.

 Celé roky mi trvalo skládání jednotlivých střípků mozaiky.
Do dneška mě přivedly především 3 kroky.

  • Mé srdce vždy bylo plné touhou tvořit. V roce 2012 jsem se seznámila s tabletem a od té doby se věnuji digitálnímu malování. To byl první krok ke změně mého života, byť ta byla v této době zatím v nedohlednu.
  • V roce 2016 jsem se začala vzdělávat v oblasti podnikání a marketingu, abych se mohla více osvobodit a převzít zodpovědnost za svůj život zcela do svých rukou.
  • Hned rok 2017 mě při hledání pravého životního poslání dovedl do Avalonu. Poprvé jsem zde poznala tradice svých předků a mohla je vědomě prožít. Hluboce jsem se s nimi spojila a objevila jsem díky nim chybějící spojovací článek - lepidlo - jednotlivých dílků své mozaiky.

Cesta kněžky, cesta umělkyně = moje cesta.

Byla jsem odpojená od přírody a jejích přirozených cyklů, neznala jsem je. Jak jsem pak mohla znát sebe sama a být ve spojení se sebou sama? Naši dávní předci žili v úplně jiném vztahu s přírodou, než my dnes. Narozdíl od nás věděli, že se skládá ze stejných principů, jaké jsou přirozeně vlastní každé lidské bytosti. Dokud s ní komunikovali, dávala jim návody, jak se orientovat ve vlastním nitru i životě.

Proto se z jejich tradic učím, jak pracovat s přírodou, jejími vyjádřeními a cykly. Zároveň hledám způsoby, jak aktivně zapojovat to, co se dozvídám, do své každodennosti a přitom své poznatky vetkávat do umělecké tvorby (či jinak sdílet se světem). V tom jsem našla dosud chybějící součást své cesty – smysl a hodnotu. Mé kořeny i duch v souladu rostou. Zažívám propojení s krajinou, která se mi hýbe pod nohami, i s hvězdami, které se mi točí nad hlavou.

Z mé tvorby můžeš vypozorovat, že ve mně nejvíce působí krev keltská a slovanská, ta se mísí s krví indiánů západu, stejně jako s orientální příchutí blízkého i dálného východu... a vede to celé mnohem dál, až za hranice fantazií a snů 🙂

"Život je pohádka, kterou si píšeme a ilustrujeme každý sám."

 

vilacemilka-katerinapolcanova